Jste zde

Domů

Novoborské sklářství

Historie sklářství v Novém Boru a jeho okolí
 
Přes počáteční snahu spojit rozvoj mladého města se zemědělstvím a textilní výrobou, začalo osudy Nového Boru velmi záhy ovlivňovat sklo. Hospodářským střediskem sloupského panství se Nový Bor stal povýšením na město, atribut centra české sklářské výroby a obchodu mu vtisklo jeho okolí.

Podhůří Lužických hor mělo za sebou bohatou sklářskou minulost sahající až do vrcholného středověku, když se v polovině 17. století začalo místní obyvatelstvo orientovat více na zušlechťovatelské profese a obchod se sklem, než na samotnou hutní výrobu. O narůstající vyhraněnosti oblasti svědčí i fakt , že v průběhu 18. století již velkému počtu zdejších malířů, brusičů a rytců produkce místních hutí nestačila a skleněné polotovary se pro ně musely dovážet až z velmi vzdálených oblastí Čech a Moravy. Předností kraje byla i blízkost mezi Prahou a labskými vodními cestami, směřujícími dále přes Hamburk k moři. Nezanedbatelné byly letité zkušenosti s plátenictvím na Rumburku. Vždyť přibalit křehký artikl, který nabýval mezi exportními produkty na stále větší oblibě, ke štočkům plátna, nebylo žádným problémem. Ještě na začátku 18. století měli ve dvou desítkách borských stavení něco společného se sklem jen čtyři osoby, ale již o padesát let později výhodná domácká práce začala konkurovat tradičnímu tkalcovství a práci v zemědělství.

Sklářští podnikatelé využili výhodu dělených jim hrabětem Kinským a přenesli správu svých exportních firem z okolních obcí do Boru. Z původního hospodářského dvora zůstala jen sýpka a nová pozdně barokní zástavba zcela změnila jeho podobu. Prvním stavebníkem byl Jiří Antonín Jancke, který se v roce 1763 přestěhoval ze Skalice a na západní straně budoucího Starého rynku (dnes náměstí Míru) vybudoval sídlo rodinné obchodní společnosti. Potom už stačily pouhé dva roky, aby rámec náměstí na východní straně uzavřela novostavba piaristického kláštera. Na konci 18. století bylo kolem nově postaveného kostela Nanebevzetí Panny Marie již více než padesát domů. Město se stalo domovským sídlem společností (kompanií) čile obchodujících se Španělskem, Portugalskem, Holandskem a Amerikou. Měšťanské domy z období největší stavební aktivity, z konce 18. století a prvních dvaceti let století  devatenáctého, patří dodnes k nejpozoruhodnějším.

Na plánu města z tohoto období jsou zakresleny nové domy se zahradami, pravidelně rozmístěnými na širokých rovných ulicích a Novém rynku (dnes Palackého náměstí), přesně podle návrhu pražského inženýra Emanuela Kleinwächtera. Z legendy plánu lze vyčíst, že z 233 domů patřilo 43exportérům skla a v dalších šestnácti domech bydleli skláři, brusiči a malíři skla, pozlacovači nebo zrcadláři. Na přelomu osmnáctého a v první třetině 19. století příznivý vývoj borského sklářství přerušila vleklá obchodní krize. Politické a válečné události ve světě, zastavení obchodu se zámořím a zahraniční konkurence byly hlavní příčinou útlumu exportu, na který doplatily téměř všechny zdejší sklářské společnosti. Na oživení borského sklářství měl velkou zásluhu Bedřich Egermann. Z jeho ateliéru, nacházejícího se od roku 1823 v domě čp. 101 na severní straně náměstí, začaly vycházet výrobky, které se jako první mohly měřit se zahraniční konkurencí. A co víc, Egermannovy neobvyklé technologické postupy (zejména červená lazura), módní náměty a kvalita výrobků vedly místní rafinéry k napodobování a tak nepřímo posunovaly kvalitní úroveň celého zdejšího sklářství.

Za přispění Josefa Hanzela, byly zavedeny na Borsku výkonnější brusičské stroje a nový styl brusu. Dalším příkladem může být páter Václav Rubeš. V době jeho rektorování borská piaristická škola dosáhla vrcholu v počtu žáků a kvalitě jejich odborné přípravy pro práci v exportních firmách a ve sklářské výrobě. Na piaristické kolegium programově navázala borská sklářská škola založená v roce 1870. Poučení, že jediným východiskem z krize je rychle se přizpůsobit situaci, hledat jiné cesty odbytu a ve výrobě pružněji reagovat na požadavky trhu, vyneslo borské sklářství kolem poloviny 19. století opět na přední pozice obchodu.

Pokles exportu v šedesátých letech byl však příčinou nové nejistoty. V této neklidné době, provázená změnami  společenských vztahů a preferováním průmyslové výroby, systém rodinných obchodních společností začal ztrácet na funkčnosti a po překonání krize byl nahrazen novou formou exportu. Sklo prodával přímo výrobce prostřednictvím vlastní nabídky nebo obchodních zástupců. Časté byly obchodní firmy podnikající s výrobky zdejších domácích dílen a malých rafinérií, které byly neodmyslitelnou součástí zdejší sklářské výroby. Modernizace technického vybavení města, nová železniční trať a komunikace usnadňující dopravu uhlí k vytápění sklářských pecí, to vše v poslední čtvrtině 19. století urychlilo soustředění sklářské výroby do města a jeho bezprostředního okolí. Přestože zásahy do stavební dispozice nových nebo přestavěných domů (zásluhou městského stavitele Maxmiliana Dittricha) byly prováděny s citem, překotný růst objektů rafinérií a sklářských hutí nenávratně narušil jeho malebnost. Například na Poštovní ulici (dnes tř. T.G.Masaryka) se usadila lustrařská firma Reinhold Palme a synové z Práchně a vyrostl komín továrny na výrobu sklářských barev Josefa Günzela. Poblíž náměstí přestavěl Karel Hosch obytné domy na průmyslový objekt rafinérie skla a továrny na výrobu lustrů. Poklidné klima dnešního Palackého náměstí narušoval provoz kolem firmy Johanna Oertela a blízké rafinérie Karla Goldberga. Stavební aktivita se přenesla i na volné parcely mezi náměstím a nádražím.

Sklářská huť Helena byla založena roku 1874 a v sousedství budovy sklářské školy postavené v roce 1892 byla uvedena do provozu školní huť (1910). Do blízkosti železniční stanice se z Okrouhlé přestěhovala v roce 1888 firma Hartmann & Dieterichs (dnes firma Egermann) a roku 1913 zahájila provoz huť Flora (známější pod jménem Hantich). Daly by se jmenovat desítky nově zavedených rafinerií a exportních domů potvrzujících, že poslední čtvrtina 19. století byla obdobím rozkvětu sklářského průmyslu v celé borskošenovské oblasti s tím, že si město Nový Bor dokázalo obhájit pozici jejího centra. Doba přála i zájmové a kulturní činnosti. V rámci aktivit Odborového svazu sklářského dělnictva bylo v roce 1893 v Novém Boru zřízeno Sklářské muzeum. Josef Sieber ve svých dějinách města Boru z roku 1913 uvádí seznam 65 spolků a 3 klubů! Přes útlum v letech 1. světové války konjunktura v mladém Československu rozvoj zdejšího sklářství ještě vystupňovala. Na Borsku a Kamenickošenovsku se zabývala výrobou, zušlechťováním a exportem skla téměř stovka větších firem. Pro zjednodušení vývozu byl v Novém Boru roku 1892 otevřen konzulát Spojených států amerických (Konsulátní ulice, dnes část ulice B. Němcové) a v roce 1905 zřízen celní úřad. Řada peněžních ústavů zde otevřela své pobočky.

Ekonomická úspěšnost se projevila i na vzhledu města. Vysoký standard je dodnes patrný na reprezentativních vilách továrníků, výstavném Grandhotelu Zimmerhackel nebo městském kině. Prosperující průmysl byl výzvou i pro mladé Čechy z vnitrozemí, kteří zde nacházeli práci a nový domov. Ještě v roce 1921 už jich bylo sedm set. Z iniciativy české menšiny byl postaven pomník obětem Rumburské vzpoury na lesním hřbitově v roce 1923, vybudována česká čtvrť s českou měšťanskou školou otevřenou v roce 1928 nebo zaveden český vyučovací jazyk ve sklářské škole roku 1934. Sociální a národnostní vztahy v tomto pohraničním městě začaly však být na sklonku třicátých let podrobovány těžkým zkouškám. Příznivý vývoj ve sklářství kulminoval kolem roku 1930 a již v následujících dvou letech se zoufale potýkal s hospodářskou krizí. Jako na povel vyhasly pece sklářských hutí a v rafinériích se zastavila výroba. Nebylo to poprvé, kdy čeští skláři museli odcházet za obživou do zahraničí. Přes krátkou konsolidaci nedaly na sebe dlouho čekat události nejvážnější. V důsledku okupace pohraničí musela většina Čechů odejít do vnitrozemí. Lépe se nevedlo ani těm co zůstali. Většina sklářských dělníků byla povolána do vojenské služby. Sklářská výroba byla omezena na minimum, většinou s náhradním programem sloužícím zbrojnímu průmyslu. Bor přerušil obchodní spojení se světem. Po roce 1945 znárodněný sklářský průmysl dostal do vínku desítky válkou těžce poškozených soukromých sklářských firem a domáckých dílen. Úkol urychleně obnovit výrobu ve sklárnách však navíc ztěžoval nedostatek surovin a energetických zdrojů. Obtíže byly s náhradou odsunutých německých pracovníků, kteří byli často velmi zručnými řemeslníky a zkušenými podnikateli. Přesto už na začátku roku 1946 odcházely z Boru první exportní zakázky a částečně se konsolidoval tuzemský trh. Bohužel státní ideologie sledovala pouze podporu rozvoje těžkého průmyslu, což znamenalo zaostávání sklářství a odvádění sklářských dělníků do preferovaných odvětví. V zaměstnanosti obyvatel Nového Boru se začala uplatňovat i strojírenská výroba (Závody průmyslové automatizace).

Teprve v 60. letech, díky výhodnému exportu z národního podniku Borské sklo, došlo k rehabilitaci tradiční sklářské výroby. Rozhodnutí o výstavbě sklářského kombinátu (1965 – 1967) znamenalo pro město zásadní obrat k lepšímu – soustředění výroby do jednoho moderního celku, příliv nových pracovních sil a s tím související oživení činnosti sklářských škol, kulturních a sportovních aktivit. Zřízením generálního ředitelství podniků zabývajících se u nás výrobou užitkového skla v roce 1972 (od roku 1974 s názvem Crystalex) v Novém Boru, se dostalo městu zaslouženého titulu metropole československého sklářství. Na jeho světovosti měla nemalou zásluhu i aktivní účast našich sklářů na domácích a zahraničních výstavách a od roku 1982 pořádání Mezinárodních sklářských sympozií.

K poslední výrazné změně organizační struktury zdejšího sklářství došlo po roce 1989, v souvislosti s politickými a hospodářskými změnami v naší zemi. Vedle společnosti Crystalex, vznikly soukromé firmy, které navázaly na svou válečnou tradici, nebo budovaly svou existenci od základů. Město si připomnělo svou minulost a opět se stalo střediskem desítek drobných sklářských studií a rodinných rafinačních dílen s osobitou řemeslně náročnou výrobou tradičního a moderního skla. Originální umělecká díla studentů a sklářských výtvarníků, představovaná na výstavách ve sklářském muzeu, v galeriích sklářské školy, Karla Wünsche a firmy Ajeto, podtrhují vyhraněnost těch, kteří v Novém Boru žijí a tvoří.

Odkazy na oficiální stránky města Nový Bor  a jeho historii